Čeká nás válka nebo život v míru?

Stojíme skutečně na ramenou obrů, jsme skutečně velcí?

Není tomu tak! Jen si to myslíme, či předstíráme.Nepoučili jsme se, nebo jsme na kubánskou krizi zapomněli? O co tehdy šlo? SSSR rozmístil na Kubě rakety středního doletu. Byla to ve skutečnosti sovětská odpověď na instalaci amerických raket v Turecku. Amerika vyhlásila, jakmile uvedená fakta zjistila, blokádu Kuby, která měla zajistit, aby sověti další rakety na Kubu nedopravovali. Sovětské lodě, naložené raketovou technikou, před Američany stanovenou kontrolovanou zónou zastavily a obrátily se a vrátily do svazu.

Poté začala horečná jednání mezi Amerikou a Sovětským svazem, která měla zabránit již již hrozící válce mezi oběma velmocemi a tím vlastně mezi jejich vojenskými bloky. Rozum byl na obou stranách. Dohody bylo dosaženo. Rusové, přes odpor kubánského vedení, stáhli již instalované rakety. A v návaznosti na to, po dalších jednáních, Američané stáhli své rakety v Turecku a zavázali se, že Kubu nenapadnou. Tak obě strany přispěly k odstranění válečného nebezpečí a k zajištění míru, byť ozbrojeného. Pokud by jen jedna ze stran odmítla ustoupit v kubánské krizi, k válce by s velkou pravděpodobností došlo. Armády obou stran byly v plné pohotovosti. Stačilo i jen nějaké selhání, lidského faktoru či techniky, a lidstvo by žilo a vymíralo v jaderné zimě uprostřed rozvalenin měst. Došlo by k zániku všeho živého na naší krásné planetě nebo zbytky života a lidské společnosti by přežily? Nikdo z nás to neví.

Zhruba po šedesáti letech žijeme v obdobné situaci, jež vedla ke kubánské krizi. Rusové si přejí, slušně o to žádají, nikoliv však prosí, aby Západ smluvně potvrdil, že Ukrajina nebude přijata do NATO. Oč jde? Opět o rakety a jejich případnou instalaci na západní hranici Ukrajiny nebo v jejich blízkosti. Navíc má Rusko oprávněné obavy, že vstupem Ukrajiny do NATO, nebo nějakou formou jejího přidržení k tomuto subjektu, by raketová sila mohla být vybudována i na východní hranici Ukrajiny, blízko důležitých ruských center. Nadto Ukrajina nedávno přijala rozhodnutí, že na Ukrajině mohou napříště cvičit i natovská vojska.

Rusko tak stojí před důležitým rozhodnutím. NATO odmítlo jeho žádost, aby Ukrajina nebyla v jakékoliv formě včleněna do NATO. Je pochopitelné proto, že musí se v brzké době rozhodnout, co dělat. Pokud bezpečnost Ruska a jeho obyvatel nebude zajištěna dohodou, bude nuceno, pokud nebezpečí bude aktuálně hrozit, odpovědět důrazným způsobem. Domníváme se, že takto je Rusko tlačeno k tomu, aby zajistilo svou bezpečnost nutnou odpovědí na ukrajinské agresivní hrátky a výhrůžky.

Jestliže v karibské krizi se USA cítily ohroženy sovětskými raketami na Kubě a daly vědět SSSR, že takovýto stav hrozícího nebezpečí nemohou strpět, pak v současnosti je Rusko v obdobné situaci, v níž tehdy byly Spojené státy, a může dát Západu také vědět, že takovýto stav akutně hrozícího nebezpečí nestrpí a odpoví způsobem, v podstatě stejným jako USA v době kubánské krize. Chcete válku nebo mír? Pokud vyberete mír, pak jednejte! My k jednání jsme připraveni již dlouhodobě, ale neslyšíte nás, nechcete nás slyšet.

A tak nyní jsme dospěli, značná část světa, k nové krizi, tentokrát k ukrajinské, která může velmi rychle přerůst v jadernou válku. Dnes na její hranici lidstvo již balancuje. Tentokrát v čele Západu nestojí politik, státník velikosti Kennedyho, ale jeho jménem mluví nedůvěryhodný a možná i všehoschopný Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO, dějinami a kubánskou krizí nepoučený. Připomeňme si jeho slova, která pronesl v nedávných hodinách po schůzce se ukrajinským prezidentem Zelenským v Bruselu:

„Nebudeme dělat žádné kompromisy ohledně práva Ukrajiny zvolit si svou vlastní cestu, nebudeme dělat žádné kompromisy ohledně práva NATO bránit a chránit všechny spojence a nebudeme dělat žádný kompromis ohledně partnerství NATO s Ukrajinou,”

Z těchto slov plných mocenské arogance a osobní nadutosti jasně vyplývá, že Západ se z dějin, z kubánské krize nepoučil. Balancuje na okraji války, možná že i v přesvědčení, že válku může vyhrát, sice se ztrátami, ale snesitelnými pro něj. Stačí, jak si myslí, menší jaderný úder. A Rusko bude na kolenou. Ale je ve velkém omylu. Rusové již nemají kam ustoupit, nevzdají se a pochopitelně odpoví všemi prostředky, které mají ve svém zbrojním arzenálu. Hrůzná apokalyptická skutečnost pak ukáže, že nikdo nevyhrál, ale že všichni jsme prohráli. O to se nyní hraje, o to nyní jde. Zničí lidstvo samo sebe? Nebo se najdou skuteční a rozumní státníci na obou stranách, kteří dojdou k vyváženému a pro obě strany přijatelnému kompromisu a zachrání tak svět?

Jsme pro mír, pro mírová jednání, mírové soužití. Jen v míru se můžeme těšit svobodě, demokracii, lidským právům. Jen živí lidé mohou těšit všem právům, o nichž nyní tak mnoho mluvíme.

Dr. O. Tuleškov